Šachový oddíl Desko Liberec

Problémy krajského šachu očima Jindřicha Kováře

Šachy hraje organizovaně přes čtyřicet let a již před dvaceti lety funkcionářsky překročil hranice okresu. Zažil toho v šachu opravdu hodně a jak sám s úsměvem uvádí, mohl by o všemožném dění kolem královské hry napsat knihu. Po našem setkání na letošním školení rozhodčích a následné debatě o aktuálních tématech krajského šachu jsem Jindru požádal o textovou verzi jeho názoru a postoje k těmto ožehavým problémům. Tady je…

Tempo… a pojmy (a také dojmy)

Nadcházející konference Šachového svazu Libereckého kraje zřejmě poskytne svým účastníkům pěkné povyražení soudě podle toho, že jsem už 6× obdržel z různých stran pozvánku s několikanásobnými připomínkami k tomu, co je v čí kompetenci, co má či nemá být na programu jednání konference, co měl nebo neměl ten či onen funkcionář udělat… Jisté je, že se celý ten kolotoč názorů, připomínek, argumentů a bůhví čeho ještě roztočil kvůli tempu hry zvolenému pro nadcházející krajský přebor družstev, ale pomalu přestává být zřejmé, kdo komu vlastně oponuje a kde se stala chyba. Ze všeho toho vyplývá nejspíš to, co bychom všichni dělat neměli, a to sice, že bychom neměli začít blbnout…

S největší pravděpodobností by žádný z účastníků loňské konference ŠSLK nebyl schopen přesně formulovat to, co bylo v souvislosti se změnou tempa řečeno a pokud by se snad k tomu někdo přece jen odhodlal, těžko by vložil ruku do ohně za to, že jeho tvrzení je dostatečně přesné. Osobně se přikláním k připomínce Ivana Kopala na stránkách libereckého Deska, že totiž o bližší specifikaci tempa hry nepadlo ani slovo. Řeč byla především o digitálnch hodinách a zde začíná prostor, kde si mnoho lidí plete pojmy s dojmy. Digitální hodiny a digitální tempo jsou takříkajíc nebe a dudy, což dostatečně osvětlil další šachový kolega z libereckého Deska Petr Jakša takovým způsobem, že lépe popsat se to snad ani nedá – lze tedy jen doufat, že do celé věci v tomto směru vrhnul definitivní jasno. Problém nastává v různorodosti názorů hráčů a funkcionářů (což jsou ostatně prakticky bez výjimky také hráči) a je otázkou, jestli si všichni ti – kteří se nějakým způsobem angažují – dostatečně uvědomují souvislosti. Nejde totiž jen o tempo samotné, nýbrž i to, proč a jakým způsobem ho změnit. Začneme-li od píky, tedy v tomto případě od digitálních hodin, tak jedním z názorů je to, že zavedením digitálních hodin se nutně musí zavést i digitální tempo, protože hrát s digitálními hodinami tempem klasickým je přeci nesmysl! A pročpak? Měřit stejný čas dokonalejším přístrojem snad není normální?? Máme-li se něčeho užitečného dobrat, měli bychom především zdravě uvažovat. Ostatně v již zmíněných připomínkách padla slova „Že Iljumžinov vymyslel takouvou pitomost“ atd. Není právě v tomto kořen zbytečných problémů? Že někdo něco vymyslí a navrhne, ať je to kdokoli, to je věc jedna a to, jestli návrh někdo přijme, je věc druhá. A i když se stalo, že velmistr se svým nápadem někoho vybláznil, tak to ještě pořád neznamená, že bychom museli akceptovat zákon, tedy takzvaný zákon padajícího lejna a zavádět něco, co nám vůbec nemusí vyhovovat. Není snad třeba vysvětlovat, že toto tempo a nakonec i spousta dalších věcí vznikla v jiných podmínkách a v jiné sféře než je náš kraj. Když si někdo vymyslí, že bude mít při hře napíchnutou na bělopolném střelci půlku rozkrojeného pomeranče nebo bude stát u hry na hlavě, budeme nad zavedením takovéto změny uvažovat také? Jistěže je uvedený příklad zahnaný do absurdity – ovšem to právě proto, aby bylo zřejmé, že se jedná o analogii, tedy záležitost svým principem velmi podobnou. Chceme zrušit klasické 6-ti hodinové tempo jenom proto, že není v módě – táže se kolega Průdek a jistě ví proč. Spoustě hráčů vyhovuje a má to jistě své důvody. Podržíme-li se faktů, potom zjistíme, že veškerá digitální tempa směřují ke zrychlení partie. Je to nutné? A k čemu? Nestačí nám to, že žijeme v hektické době, honíme se (nebo jsme honěni) v zaměstnání i v ostatním životě – musíme si nutně dělat dostihy ještě ze šachové partie v oblasti zájmové činnosti, která by nám měla přinést radost a potěšení? Kromě toho se dá s předpokládat, že většina šachistů starší generace také nebude sršet nadšením nad tím, že se tempo hry stále „šponuje“, tedy spisovně řečeno napíná. Nelze sice preferovat určitou skupinu lidí, ale je všeobecně známo, že s přibývajícím věkem se fyziologické procesy zpomalují, s kterýmžto faktem snaha něco zrychlovat dosti silně kontrastuje – jinými slovy, starší hráči by nejspíš setrvání současného stavu uvítali a mladým by rozhodně neuškodilo.

Čtenáře těchto řádků (najdou-li se nějací) dost pravděpodobně napadne myšlenka, že jejich autor propaguje dosud používané tempo hry a rád by u něj setrval, protože je buď staromilec nebo se připravuje – stojíc na prahu kategorií označovaných jako seniorské – na vlastní zpomalující se reakce. Skutečnost je ale přeci jen trochu jiná. Jedná se totiž především o snahu přispět k nalezení nejlepšího řešení. Sotva se asi budeme vracet k tempu 2,5 hodiny na 50 tahů s přerušením, následnou dohrávkou a posléze ještě s případným odhadem partie sportovně-technickou komisí. Na druhé straně bychom si ale měli být vědomi toho, že pojem„starý“ nebo „starší“ není synonymum pro „špatný“ a stejně tak neznamená, že „nové = dobré.“ Ostatně, bylo by velmi zajímavé vědět, kolik lidí příslušníků národa šachového si uvědomuje, že nejvýraznějším zpátečnickým krokem posledních let je právě ustavení našeho krajského šachového svazu (tedy samozřejmě nejen našeho, ale i všech ostatních)
- a jak vzniklo? V duchu naprosto stejného principu, jako je už výše popsán. Když jsme se změnou politického zřízení po létech striktní příslušnosti k tehdejším krajům a okresům přistoupili k reorganizaci, zbavili jsme se všech krajských orgánů, vytvořili (regiony a) oblasti, v rámci kterých se hrály divizní soutěže. Každou divizi vedl jeden člověk jako prodloužená ruka ŠSČR (pravda, o hracím tempu a věcech ostatních nebylo co diskutovat, jelikož propozice byly dány „s hůry“ republikovým šachovým svazem) a bylo to. Zástupce každého z regionů – to byly celky vytvořené podle určitých měřítek dvěma až čtyřmi okresy – zasedal přímo v radě ŠSČR, respektive tehdy ještě Českého šachového svazu, takže vládla vzájemná informovanost o problémech jednotlivých regionů, o dění v nich a myslím, že to byl systém dobrý a nedalo se mu mnoho vytknout. Jenže, co se nestalo. Sotva se začalo hovořit o vytváření nových krajů, našel se v Radě aktivista z Královéhradecka, který přišel s návrhem, že bychom měli naše soutěže podle těch nových krajů uspořádat a svým horováním vyjančil ostatní členy Rady natolik, že po vyhlášeném hlasování jsme se na základě jeho výsledku vrátili tam, kde jsme po celá desetiletí byli – a to podotýkám, že nové kraje v té době nebyly ani vytyčeny, natož pak schváleny! Co dotyčného člověka (a všechny ostatní, kteří návrh podpořili) k takovému nápadu vedlo, nám už asi navždy zůstane tajemstvím – že by mu snad šlo o funkci v „kraji“ a že by funkce v Šachovém svazu Královéhradeckého kraje byly tak lukrativní? O tom se dá asi s velkým úspěchem pochybovat – ale co z toho máme, to vidíme všichni. Vedeme žabomyší spory a hledáme do krajského orgánu funkcionáře, protože to nikdo nechce dělat. A mimochodem, kam se poděl náš nešachista z Lomnice nad Popelkou, který nabulíkoval některým z nás změnu struktury soutěží tak efektivně, až k ní došlo? A jak se už pro náš kraj v praxi projevily ekonomické výhody, které byly deklarovány jako jeden z „plus“ bodů rozvahy o nové struktuře, které měly k jejímu prosazení přispět? Přitekl snad z tohoto pramenu do pokladny ŠSLK už nějaký finanční příspěvek?

Proč tyto otázky… a tolik řečí o něčem, co se tempa hry zdánlivě (ale opravdu jen zdánlivě!) netýká a vůbec s ním nesouvisí? Z jednoduchého důvodu: Souvisí totiž se způsobem našeho myšlení a uvažování, a tím i s výsledkem našich myšlenek a úvah, tedy s rozhodnutím. A to nás v blízké době čeká… a nejen to. Rozhodnout, ale ještě předtím sjednotit své názory alespoň natolik, abychom rozhodnutí vůbec byli schopni. A jelikož dosud zveřejněné výměny názorů – ať už více či méně opodstatněných – budí dojem, že by téměř každý z krajských funkcionářů chtěl hrát jiným tempem, dere se na jazyk myšlenka, že by se nadcházející konference ŠSLK velmi snadno mohla zvrhnout v šermířský turnaj, na kterém se každý bude ohánět svými argumenty tak dlouho, že konference nakonec schválí nějaký nesmysl. Za takovýchto okolností by jistě stálo za úvahu i to, jestli bychom neměli za tři týdny v tichosti usednout za šachovnice k 1. kolu krajského přeboru a nařídit si hodiny (byť digitální) tak, jak jsme to dělali doposud…

Jindřich Kovář, Lokomotiva Liberec