Šachový oddíl Desko Liberec

Hromada sněhu

Asi Vás to už také napadlo milí čtenáři. Na jedné straně je k vidění pláč šachového svazu nad zužováním objemu dotací a na té druhé liberecká megaakce lyžařů za dvě miliardy. Je snad všeliké klouzání po sněhu nějak „lepší“, než tahy figur po desce? A když není a my budeme oba sporty považovat sice za různorodé, nicméně rovnocenné, proč jsou objemy finančních prostředků, plynoucích do výše zmíněných sportovních aktivit tak rozdílné? Jsou snad manažeři svazu lyžařů při shánění sponzorů neskutečně schopnější než jejichž protějšky ve svazu šachovém? Anebo že by cesta ke hvězdám vedla jinudy, než přes každoroční státní almužničku a případné sponzory?

Zdá se, že po libereckém MS by si naši nejvyšší šachoví činovníci skutečně měli v lecčem vzít od svých sportovních kolegů-lyžařů příklad. A dost možná, že když si ti naši nechají vše projít hlavou, záhy se chopí možnosti hned a směle zahájit přípravy (klidně i) mistrovství světa. Cože? Zase v lyžování? Nene, tentokrát v šachu!

Že je to hloupost? Že na to nebudou peníze? Omyl přátelé.

Probíhající MS je jasným důkazem, že sportovní svaz, kterému se podaří získat pořadatelství důležitého šampionátu na našem území, vláda prostě nemůže nepodpořit. I kdyby do toho měla poslat peníze daňových poplatníků – jde přece o prestiž státu. A teď přichází pointa a tudy vede cesta…

Nuže, na úvod kandidujme na pořádání mistrovství světa v šachu. Stejně tak jako kdysi lyžaři. Pokud ho u FIDE získáme (jako naši lyžaři u FIS v roce 2004) – předpoklady na to máme, vzpomeňme na tradici předválečných turnajů v Karlových Varech apod. (přinejhorším něco někomu slíbíme, to my přece umíme) – zaběhneme hned s FIDE-požehnáním na ministerstvo školství. Velkolepá akce světového významu, mistrovství světa v šachu – to v České kotlině ještě nebylo! No jak by stát vypadal, kdyby záštitu nepřevzal? Inu, on převezme a my jsme z toho v tu chvíli venku přátelé. Stejně jako z toho byli v jistou chvíli venku naši lyžaři. Pochopitelně mu (ctihodnému orgánu) slíbíme, že celá akce proběhne za soukromé peníze – to dá rozum. Opět úplně přesně jako náš vzor – lyžaři.

Řekněme, že první krok máme jako organizátoři za sebou. Nyní si můžeme vymyslet místo konání (nejlépe postavit nové a několikrát), jeho vybavení, aranžmá, doprovodné akce – ano, doprovodné akce, to se v Liberci také osvědčilo! A pozveme největší šachové borce, vyhlásíme několik paralelních šachových turnajů pro mládež i seniory, logo vymyslíme a hymnu složíme. Večírky naplánujeme… A také ochranu před teroristy a jinými nepřátelskými živly zajistíme, vždyť to vlastně neplatíme a živly si koneckonců i zajistíme. Armádu, policii a spoustu dobrovolníků, kterým náš kamarád (v rámci rozpočtu) vyrobí tisíce žlutých vest s černým nápisem SECURITY. No jistě! Zkrátka připravíme republice opravdový šachový svátek – sám Garri nám přijede komentovat partie. A všichni si přijdou na své. Ano, opravdu všichni.

Teď si asi myslíte, milí čtenáři, že jsem se dočista zbláznil. No, jist bych si sám sebou opravdu nebyl, kdyby neexistoval zářný příklad z praxe, že to takhle udělat jde.

Asi uznáte, že na tak velkoryse pojatou akci, jak jsem ji výše nastínil, pár sponzorů seženeme. A náš president organizačního výboru se ani nebude muset nechat fotit v červené čepici s jejich bílým logem. Ne ne, jedině v čepici s logem šampionátu. To si pohlídáme!

Dejme tomu, že všechno běží, jak má, ale…

…ale pak se to finančně nějak zvrtne (což nás vůbec nepřekvapí – lyžaři také věděli dopředu, že peníze sponzorů a města stačit nebudou) a my proto nastavíme dlaně a necháme si bohatě dosypat z eráru. Klíďo i víckrát, on dosype. Jde přece o prestiž státu! Opakujme si to zaklínadlo několikrát denně.

No a kdyby se kdykoli během akce někdo z party cítil finančně nedoceněn, zažádáme erár o dotaci doprovodného programu – „…Spievanie…“, „…anebo sekerou…“. Za deset, patnáct, dvacet mega? Ještě se dohodneme. On je to po finanční stránce takový nesnadno uchopitelný pojem, ten doprovodný program.

Inu, když toho moc nerozkrademe, mohlo by to být i velkolepé.

Zírám s úžasem na tu hromadu sněhu. Umělého sněhu hroudu osmnáct metrů vysokou. V Albrechticích. Prý ji dva měsíce chrlila „do zásoby“ sněhová děla. Myslím, že v případě pořádání mistrovství světa v šachu bychom s klidným srdcem mohli pražským ministrantům slíbit, že erár-dotace z okna vyhazovat nehodláme a podobné „pomníky“ budovat nebudeme. Vždyť šachovnice má přece šedesát čtyři pole už přes dva tisíce let. A nezáleží na tom, jestli je jasno, nebo sype…